Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na „velkém“ klubovém koncertě nějaké zajímavé zahraniční kapely jsem nebyl už hódně dlouho. Pokud bych zašátral v paměti, tak tomu naposledy bylo snad v roce 2020, kdy jsem v klubu Futurum viděl OBSCURU. O dva roky později. Sychravý den na počátku dubna. Sotva se za mnou zabouchnou dveře, začíná poprchávat. Přede mnou do sálu rázuje sám Colin H. Van Eeckhout a já zjišťuji, že půlhodiny před počátkem je sál zaplněn jen desítkami lidí. Že by lidi zapomněli chodit na koncerty?
Není tomu tak. Během té poslední půlhodiny je Meetfactory opticky uspokojivě zaplněna, aniž by vznikala nějaká nepříjemná tlačenice. Ve čtvrt na devět přichází violoncellistka Joanna Quail a chápe se smyčce. Na scéně si vystačí jen sama. Soupuntíkem je jí několik pedalboardů a její nástroj. Napevno ukotvené cello pak využívá jak k hraní melodií, tak k rytmům, které si Joanna nahrává do smyček.
Zpočátku jsem se trochu obával nudy, ale nic takového se při koncertě JO QUAIL nedělo. Hudební projekt pouze s jednou osobou hrající na violoncello by mnohé mohl svádět k určitému minimalismu a statičnosti ve výrazu, nicméně opak je pravdou. Žádné nekonečné vrstvení stejných melodií, které vás gradací hlasitosti budou přivádět k tranzu. Hudba londýnské divy je mnohem dynamičtější, než by se mohlo zdát. Ačkoliv Joanna experimentuje i s ambientně laděnými plochami, tak v její hudbě je stále pohyb. Kolébavá hypnotická repetice tu hraje jen roli jakéhosi zpestření.
Mnohem častější jsou dějové linky, které jsou rozsahem neuvěřitelně široké. Žádný lo-fi experimentál. Joanna je možná na scéně sama, ale práci se smyčkami a samply má v malíčku. Velmi příjemné je i to, že se snaží své kompozice neustále rozvíjet. Každá skladba má velmi proměnlivou dynamiku i motivy. Přesto se daří udržet mezi aranžemi konzistenci. Velmi příjemná je i hladina hlasitosti - koncert není ani potichu, ani zbytečně nahlas.
AMENRA jsem naposled slyšel v pražské Roxy, když tu byli s BORIS. Aktuální koncert je jiný svojí náladou i reakcí publika. Lidé jsou mnohem méně v pohybu, ale nemám pocit, že by si koncert neužívali. Ani v těch nejvypjatějších pasážích nedochází k tomu, že by se někdo utrhl se řetězu. Že by si lidi odvykli? Může za to Covid? Ohleduplnost k ostatním? Neschopnost užít si koncert ve větším houfu? Zajímavým faktem je, že AMENRA svým způsobem odcizení lidí tematizuje na své poslední desce.
Koncert začíná skladbou „Boden“ z deset let staré desky „Mass V“, což je pro mě trochu překvapující. Očekával jsem skladby z nového alba, které byly v playlistu nakonec zastoupeny mnohem řidčeji. Kapelu vidím s novým baskytaristou Timem De Gieterou, zvláštně působícím vyhublým klukem s knírem a rozvrkočenými vlasy, který živě začal doplňovat i vokál Colina Eeckhouta.
S druhou skladbou se jde ještě více do minulosti. Je jí „Razereater“ z alba „Mass IIII“ z roku 2008. Až při třetí dochází na aktuální materiál. Už první táhlé tóny a vizuál plný trnů předznamenávají jedenáctiminutový opus „Het Gloren“ a z poslední desky „De Doorn“ zaznívá samozřejmě i vizuálně epochální klipovka „De evenmens“.
Absolutní vrchol koncertu tvoří letitý mechanický buldozer „Am Kreuz“ na který navazuje transcendentální výplach „A Solitary Reign“. „Am Kreuz“ ve své době vytvořila strojovou šablonu pro lidského delfína, rozrážejícího vzpínající se vlny, ve kterého se po čas koncertu mění zpěvák Colin H. van Eeckhout. „A Solitary Reign“ je baladickou hymnou, která působí jako bažinaté devastující requiem, při kterém se vám do myšlenek vkrádá pocit, že smrt je něco vznešeného a krásného.
Odcházím saturován. Něco takového jsem už nezažil hodně dlouho. Na konci ze mě leje pot, aniž bych se nějak moc hýbal. Otázkou je, jestli je to dílo vzrůstající teploty, vydýchaného vzduchu nebo standardní pocovidové únavy mého organismu. Velkým překvapením pro mě bylo to, že po cestě domů mi nepíská v uších, čehož jsem se obával, když jsem zjistil, že jsem si zapomenul ucpávky. Takže buďto jsem už hluchý nebo se povedlo vybalancovat zvuk tak, aby byl dostatečně obklopující s výrazným tlakem a přitom nelikvidoval sluchy přítomných. Po dlouhé době „velký“ koncertní zážitek. Díky za každý jeden takový.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.